Milí čtenáři,kdykoli naše kroky vedou od kruhového objezdu nad supermarkety Lidl a Penny Market směrem k vlakovému nádraží a dále kolem bývalých kasáren a mnoha jiných známých objektů třeba až na samou hranici našeho města, pak kráčíme jednou z nejdelších vimperských ulic – Špidrovou. Člověk, jehož jméno nese, se stal předmětem čtenářského dotazu pod dubnovým článkem o Karlu Weisovi (viz http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/377-karel-weis). Tehdy jsem mohl odpovědět pouze na základě několika sporadických vědomostí, ale osobnost štábního kapitána Jaroslava Špidry, o něhož se tu jedná, mi tím okamžikem, jak se říká, nedala spát. Dostupných regionálních pramenů, na jejichž základě by bylo možno podrobněji zmapovat vimperské působení zmíněného důstojníka, se, bohužel, až na jeden jediný nedostává, není však vyloučeno, že např. obrazový materiál by možná byl k nalezení v leckterých soukromých fotoalbech z minulosti, jen o nich vědět. Tím větší poděkování náleží pracovníkům Vojenského ústředního archivu Praha a dále především spisovateli Radanu Láškovi, který mi poskytl vzácný kapitánův portrétní snímek ze své publikace „Opevnění z roku 1938 – Postavení Vltava” a dal svolení k jeho zveřejnění na stránkách vimperk.eu. Jeho zásluhou tak naše dnešní společná výprava proti proudu času může proběhnout za současného pohlédnutí do tváře osobnosti, na niž by určitě nemělo být v kontextu nejen vimperské historie zapomenuto.
Jaroslav Antonín Špidra se narodil 3. srpna roku 1898 v Praze. Jeho otec Josef Špidra tam působil jako úředník potravní daně neboli akcízu (tento dnes již vesměs neznámý pojem náležel za Rakouska Uherska i první republiky dani z dovozu potravin a nápojů za tzv. potravní čáru, tedy pomyslnou hranici velkých měst – konkrétně Prahy, Brna a Bratislavy; z dnešního pohledu šlo o jakousi předchůdkyni současné spotřební daně). Dnes už asi nezjistíme, zda malý Jaroslav od klukovských let snil o vojenské kariéře, ale každopádně víme, že mu dle všeho byla souzena a započala 27. dubnem roku 1916, kdy byl – dvanáct dní před maturitou na pražské vyšší reálce – odveden jako tzv. jednoroční dobrovolník c.k. rakousko uherské armády. Mnohým se možná toto zvláštní označení vybaví v souvislosti s Haškovým Švejkem, kde mezi dalšími postavami vystupuje i jednoroční dobrovolník Marek. Řekněme si tedy na vysvětlenou, že takto se nazývali odvedenci z řad studentů středních a vyšších škol, kteří získávali úlevu v podobě jednoleté vojenské služby. V případě Jaroslava Špidry a jeho vrstevníků ovšem o takto zkrácené vojně nemohlo být řeči, neboť svět se již druhým rokem nacházel ve víru válečného konfliktu, o němž navíc tehdy ještě nikdo netušil, že v historii ponese číslo jedna a v rámci první poloviny téhož století bude následován druhým, ještě strašnějším.
Prakticky ze školních lavic – již za dva dny po úspěšně složené maturitě, 11. května 1916, odjíždí jednoroční dobrovolník Špidra s 8. pražským střeleckým plukem do Salzburgu a odtud po pětiměsíčním výcviku rovnou do pole – na ruskou frontu. Nejdramatičtější válečné okamžiky však pro něho nastaly o rok později na italské frontě, jmenovitě uprostřed vleklé a úporné zákopové války na řece Soče. 8. pražský střelecký pluk tu byl nasazen do již jedenácté, tedy předposlední bitvy v pořadí, v níž se jinak dosud vesměs neúspěšným Italům podařilo proniknout až 5 km do hloubky rakousko uherské obrany a zmíněná jednotka podle svědectví pamětníků víceméně přestala existovat. Tehdy čerstvě devatenáctiletý velitel střeleckého družstva Jaroslav Špidra zde byl dne 20. srpna 1917 zajat, což mu ve válečném pekle zachránilo život. 4. března následujícího roku pak vstoupil do Československých legií v Itálii, konkrétně do 35. pěšího pluku, s nímž se opět vrátil na bojiště a zúčastnil se, tentokrát coby spojenec Italů, proslulé bitvy na Piavě. Není bez zajímavosti, že tamtéž na stejné straně fronty bojoval a byl zraněn i pozdější slavný americký spisovatel Ernest Hemingway.
Po půlroce legionářských bojů byl Jaroslav Špidra odeslán do vojenské školy „Scuola militare” v Modeně, kde ho zastihl konec války. Na základě absolvování zmíněné školy následovalo povýšení do hodnosti podporučíka a v lednu roku 1919 pak návrat do rodné země, již před necelými třemi lety opouštěl jako součást rakousko uherské monarchie a teď znovu spatřil coby samostatnou Československou republiku. I zde ho však okamžitě očekávaly bojové akce. V rámci obrany nedotknutelnosti hranic mladého státu se podporučík Špidra zúčastnil napřed tažení proti Polákům na Těšínsku a poté, již jako poručík, květnových bojů proti maďarské bolševické armádě na Slovensku, v obou případech pod vrchním velením legendárního generála Josefa Šnejdárka. Nebylo mu však dáno aktivně zasáhnout do závěrečné fáze slovenských válečných operací, neboť v červnu roku 1919 musel být hospitalizován v olomoucké a následně pražské karlínské nemocnici, aby se zde léčil z malárie, kterou si přivezl z ciziny. Legionářskou etapu svého života završil jako zpravodajský důstojník 39. pěšího pluku ke dni 31. října 1920.
Vidíme tedy, že ve svých dvaadvaceti letech měl poručík Špidra za sebou velmi tvrdou školu vojenského života v podobě mnoha dramatických válečných zážitků, z nichž si odnesl i vyznamenání: Československou revoluční medaili a italské „Fatiche di guerra” , odznak za válečné úsilí. Současně si dokonale osvojil italštinu, jež se vedle francouzštiny a němčiny stala třetí cizí řečí, kterou ovládal.
Roku 1939 byl škpt. Špidra spolu s mnoha dalšími důstojníky postaven mimo aktivní službu a nastoupil jako civilní pracovník do Okresního úřadu v Písku, kde byla poslední adresou v jeho životě Ningrova ulice č.159 (na snímku dům vlevo s balkony).
Vlastenecká hrdost mu však nedovolila smířit se s ponížením, jakého se vinou mnichovské dohody českému národu a jeho armádě dostalo, proto není divu, že se záhy zapojil do odbojové činnosti proti nacistickým okupantům. Účastnil se tajných schůzek bývalých důstojníků písecké posádky, na nichž se mj. předávaly zprávy zakázaných rozhlasových stanic o vývoji na frontách, rozšiřovaly ilegálně vydávané letáky a noviny a zrály tu též myšlenky na případné ozbrojené povstání, až by k němu nadešel příhodný čas. K tomu účelu byly shromažďovány a v okolních píseckých lesích zakopávány střelné zbraně. Zmíněná odbojová organizace náležela ke skupině generála Bartoše. Bohužel ne všechna česká srdce tloukla svorně pro myšlenku boje za znovunabytí svobody. Vedle statečných a věrných se objevili i mnozí zrádci a kolaboranti, jejichž přičiněním se nejedna odbojová síť vbrzku dostala do spárů obávaného gestapa, které navíc mělo zejména prvorepublikové důstojníky již od samého obsazení naší země v zorném úhlu svého zájmu. Situace se pak vyostřila rokem 1942, v němž prostřednictvím parašutistů vyslaných londýnským odbojem ukázal český národ světu, že přes všechna příkoří dokáže zvednout hlavu a atentátem na zastupujícího říšského protektora Heydricha nacistickou bestii citelně zasáhnout. Její odpovědí byl bezpříkladný teror, známý jako heydrichiáda. Nejtragičtější kapitolou je zde bezpochyb známý osud Lidic a Ležáků, ovšem česká krev byla surově a nevinně prolévána i na mnoha dalších místech, jižní Čechy nevyjímaje. Dodnes člověka jímá hrůza nad zrůdností nacistické vraždící mašinérie, jakož i příslovečnou německou pečlivostí, s níž byly mnohé zločiny svými původci podrobně dokumentovány, a to vedle písemné i fotografickou cestou. Je historicky prokázáno, že zde z rozkazu nejvyšších míst měla být tímto způsobem vytvořena jakási „metodika” co nejefektivnějšího masového zabíjení lidí, neboť postup v Lidicích se nezdál dostatečně uspokojivým (!!!) . Paradoxně však právě díky tomu můžeme sledovat pohnuté osudy škpt. Špidry až do samého konce.
Po zatčení gestapem 4. června 1942 (tj. v den, kdy Heydrich zemřel na následky zranění při květnovém atentátu) byl spolu s dalšími demobilizovanými píseckými důstojníky odvezen do Klatov a zde uvězněn. Nalezené protokoly vydávají svědectví o tom, že ani po brutálním gestapáckém mučení při výsleších nikdo nic nevyzradil, důstojníci se naopak snažili vzájemně krýt. Na adresu škpt. Špidry např. zazněla z úst jednoho vyslýchaného zajímavá charakteristika: prý se spolu nestýkali, neboť štábní kapitán svou uzavřeností budil dojem povýšence a již na vojně zásluhou toho nesl přezdívku „baron Špidra”. Jakákoli statečnost a vzájemná solidarita zde však nebyla nic platná, neboť o osudu všech zatčených bylo dávno předem rozhodnuto. K rozsudku smrti, který stanný soud v Praze doručoval gestapu bez jakéhokoli procesu či vůbec kontaktu s odsouzenými běžně telegraficky, a to navíc nezřídka s příkazem okamžitého vykonání, postačovaly dvě odůvodňující formulace: schvalování atentátu na Heydricha nebo tzv. „destruktivní chování” – tedy zcela obecný pojem, jaký by za normálních okolností bez podrobného objasnění své podstaty před žádnou justicí na světě neobstál. Dokázat obviněným jedno či druhé, pokud se nezdařilo vynutit „přiznání” mučením při výslechu, nebylo ostatně považováno za nutné. Šlo jen o to, jak navenek rádoby justiční formou podložit ve skutečnosti prostý zločin vraždy, oficiálně nazývané trestem smrti.
