Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání
  • Miniatury: Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského

    Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského

     

          Po vykonání potřeby jsem si utřel půlky lupením jakési neznámé rostliny. Byl to kolotočník1. Nalákaly mě krůpěje rosy, které se leskly na velkých listech. Slibovaly chladivou jemnost a osvěžení intimních partií. Místo toho jsem myslel, že mi něco rozleptává zadek. Musel jsem ji znovu a znovu omývat vodou, než to trochu povolilo.

          „Jsem zvědav na poselství Goverly,“ říkám. „Copak nám asi řekne, nám ze Šumavy?“

          „Pojď sem, ty šumavský sráči“, mluví Ilona za Goverlu. „Já ti dám válet se na Polci.“

          Odpočíváme u altánku Tovstyi Grun. V šeru lesa se ukrývají turecké záchody. Boudičky se nebezpečně naklánějí nad strž k říčce Goverle, která hučí hluboko pod námi. A cesta stoupá a stoupá, není tomu konce. Hrozí první bouře. A zaostávám. Jdete svižně. V jednom místě se pokusím o fintu. V serpentině to vezmu rovnou o patro výš a minu tak vlásenku, ve které na mě čekáte. Já to však nevím. Stoupám dál a dál. Dává se do deště. Hromují hromy. Pak se zastavím. Chci na vás počkat, ale vy nikde. Najednou mi to dochází. Volám Ti. Nebereš to. Tak volám Iloně. A ona mi říká, jak se věci mají. Lekla ses, že mě někde dole trefilo a pospícháš níž a níž. V duchu už vidíš, jak ležím někde v příkopu. Házím batoh pod smrk do lesa. Sbíhám po šutrech, přeskakuju stružky vody, které probudil k životu lijavec. Chci Tě dohonit, jakkoliv vím, jak je to s mojí fyzičkou zbytečné. Objevuju tě až v místě, kde už se zklamaně vracíš. Objímáme se v úlevném pláči.

          Na sedle Pjeremička nás vítá další ze strážců zapovjednika. Dáváme se s ním do řeči. Má tři malé děti. Ptáme se, proč tu jsou silnice v tak hrozném stavu. Peníze na opravu prý jsou, ale všechny strčí do vlastní kapsy místní mafie a na opravu nedojde. Zjišťujeme, že auta s českými poznávacími značkami, které se tu občas objeví, si pořizují místní v Čechách za zlomek ceny, kterou by museli zaplatit na Ukrajině. Auto tam nechají zaregistrovat, převezou na Ukrajinu a tady s ním mohou jezdit. Přes hranici se s ním už nedostanou, ale to jim nevadí, česká auta tu mívají i pastevci z hor. Též se ptáme na průměrný plat. Činí tu 250 dolarů, nějakých 4 500 hřiven na měsíc. Když si představím cenu piva (20 hřiven), jistě bych tu dal přednost kořalce. Velký panák, jistě větší, než náš český, tu přijde na 10 hřiven.

          Strážce je potěšen přízní dvou českých žen a hned přináší láhev kořalky. Dáváš si pivo a jednoho frťana, Ilona hned dva. Ilona si od něj kupuje i brynzu, prý vydrží ve sklenici tři i čtyři roky. Mračna letí v cárech přes hřeben, proplétají se mezi smrky. Pak se na chvíli objevuje slunce.

     

    ***

          Bouře se zvedá na více místech najednou. Docházíme na sedlo pod Goverlou. Vlevo od nás halí srážkové pruhy vrcholek další dvoutisícovky Petros (2 020 metrů nad mořem). Vítr zesiluje a opírá se do nás ze severu. Pozdě si uvědomuju, že mi odnesl tričko, které jsem si přehodil přes krosnu, aby trochu vyschlo po lijáku. Zbyla mi na holém těle jen větrovka. První velké kapky se do mě náhodně trefují a z druhé strany masívu nejvyšší ukrajinské hory ke amně doléhá dunění další bouře. To mi vlévá do nohou novou sílu. Stoupám jak o život.

          Vrcholek Goverly je plný žlutomodrých ukrajinských vlajek. Hlavně ta žluť svítí na pozadí temných mraků. Postává tu snad deset, dvanáct lidí. Rychle vybaluju zimní bundu, ochladilo se a na východě se formuje nová bouře. Vystupuješ s Ilonou brzy za mnou. Ilona má závratě. Vypadá, jako by dostala ránu KO a my se rozmýšleli, máme-li do ringu hodit ručník či ne. Teď už prší nepokrytě, ale bouře se brzy vysilují.

          Sestupujeme do jihovýchodního sedla porosty kamzičníku Cluisova, sasanek lesních ale především pěnišníku karpatského, jehož nafialovělá barva tu převládá. Na východě se objevuje zastřená duha. Stejně zastřený je pohled skrz objektiv mého digitálu, který vlhkem přestává pracovat, jak by měl. Manuální režim ani prohlížení fotek nefunguje. Lze fotit jen na automat. A zaostřovat ručně. Kolem nás poletují zvláštní ptáčkové. Sedí na hraničních kamenech z roku 1920, kde je z jedné strany vytesáno „P“ a ze druhé „CS“. Jindy se usadí na výčnělcích skal nebo na větvičkách keříků. Vzlétnou trochu a pak se spouštějí k zemi s monotónním, stále se zrychlujícím hlasem. Jsou to lindušky horské (Anthus spinoletta), v Čechách velmi vzácné.

     

    Po horské bouři –
    dvě babočky admirál tančí
    nad mraky

         V údolích se formuje hustý stratokumulus. Kam až oko dohlédne, všude střídají hadí těla mračen hřbety hor. Uvědomuju si, jak je to dávno, kdy jsem přecházel hřebeny takto vysokých hor. Nebylo mi ještě ani třicet. A nyní po třiceti letech jako bych se dostal časem zpět. Je to ještě tentýž život? Tuším, že už dlouho takto chodit po horách nebudu. Nohy mě bolí, dech se krátí a chybí hlavně energie, chuť bojovat se svahem, divoce stoupat, opírat se o stupy, schůdky a kameny. Ta vášeň a touha po vrcholech! Chvílemi ji cítím, pak se vypaří. Když potom stojím na vrcholku a rozhlížím se kolem, žasnu stejně jako v mládí. Jen je v tom úžasu mnoho nostalgie a smutku. Ohlížím se za mládím jako za odplouvající krou.

           Pokračujeme přes Breskul (1 911 m. n. m.), Požiževskou (1 822m. n. m.) a Dancerz (1 855m. n. m.) na Turkul (1 933 m. n. m.). Tady nás překvapuje podivný jev. Oblaky ležící hluboko pod námi, se začínají hromadit na severovýchodních svazích. Ale my to nevidíme, to vše se děje za hřebenem. Všimneme si toho až ve chvíli, kdy se protáhne sedlem mezi Požiževskou a Dancerzem oblačný splaz. Překoná je a hned za ním se rozpouští. Vítr jej unáší dost velkou rychlostí. A vlečka za neviditelnou karpatskou princeznou je stále delší, už dosahuje na horní hranici lesa, trhá se o plazivý jalovec a kleč. A brzy se další oblačné přívaly hrnou přes ostatní sedla. Jeden z nich přetéká na východ od nás přes hřeben končící vrcholkem Homul (1 788 m. n. m.). Jen Nesamovité jezero, kde dnes máme nocovat, je zatím v bezpečí, vzdušné proudění se mu vyhýbá. Vše má na svědomí orientace severních a východních svahů. Přehrada hor je snadno překonatelná, jde-li o oblačné páry.

           Podobný jev jsem několikrát pozoroval z Boubína. Občas tam takhle přetéká oblačnost sedlem mezi Solovcem a Bobíkem. Tam je dobře vidět na obě strany hřebene, zde je efekt o to zajímavější, že přehrada stratokumulu za temným hřebenem Černohorských Karpat vidět není. A tak se bílý jazyk objevuje nečekaně, jako ze zálohy. Na druhé straně hor, té jihovýchodní se rozkládá celé rozlehlé údolí uzavřené vrcholkem Tomnatik (2 016 m. n. m.). Louky a kosodřevinu zaplavuje svit už nízkého slunce. Jak jen nazvat tu barvu, kde se temně rudá spojuje s až brčálově zelenou? Ty barvy neleží ve spektru vedle sebe, spojují se v odstín šperku, který bys na svém těle mohla nosit jako severská královna s blankytným zrakem. Sestupujeme příkrým svahem k jezeru, kde už stojí několik stanů. Ohníčky kouří.

           Stavíme stan na moréně. Pod námi se vzdouvá pás stratokumulu. Nahlíží zdola a občas vyšle vzhůru zprávu v podobě mlžných motáků, vnikajících potajmu do stínu údolí, jakoby za zády vrcholků hor. Ilona se rozhoduje spát venku, přímo za našimi hlavami. A pak zavládne noc. Plný měsíc stoupá po obloze, ale dlouho ho nesleduju, usínám rychle, svět se za mnou zavírá, zaklápí. Budí mě až tlak ve střevech. Ten věčný průjem. Vysoukám se ze spacáku a hledám venku vhodné místo k vykonání potřeby. A měsíc – tak jako první noc u hřbitova za Teresvou – právě nyní zapadá. Zatím, co stan už přikrývá stín horského hřebene, já ještě stojím v neživém mrtvolném svitu strnulé úplňkovité tváře. Ještě tak na minutku, dvě? Můrky mých vzpomínek už se chystají na cestu za obzor, k měsíční lampě. Či je to zrcadlo tvého slunečního milence?

     

    ***

          Ráno vstáváme do slunce. Ale mlhy z údolí pod námi nezmizely. Stoupají po obou stranách a už se sápají po skalách hory Turkul. Vstáváme a děláme si studenou snídani. Ilona kulhá kolem stanu. Včerejší sestup k jezeru zřejmě odnesl její meniskus. Má však v sobě nezdolnou vůli. Ilona na cestě nezná odpočinek. Nezastavuje se příliš. Raději nás předejde a pak se kousek vrátí. Kdyby to záleželo na ní, šli bychom až do konečného padnutí. Stahuje si koleno obvazem a pak se vydáváme na další cestu.

           Míjíme stany, v nichž už se také probouzejí tuláci těchto nádherných hor. V Nesamovitém jezeře se umývá žena. Hned se mi vybaví nářek našich přecitlivělých šumavských ochranářů, bkteří spustili nářek nad plavci v Plešném jezeře. Ach jo, ten dotěrný, věčně život napadající člověk. Tady je součástí přírody. Pleť dívek a žen je přece jak stvořena pro svěží hladinu ledovcových jezer. Stéká pak po jejich bocích, skapává z hrotů ňader. Voda horských jezer a říček se spřáhla s nahými stydlivkami a vyvolává v mužích extázi touhy.      

           Stoupáme spolu k prameni, abychom doplnili vodu. Jak je ledová. Je to možné? Petláhev se ihned orosí a prsty, jimiž ji svírám, mi mrznou. Snad je to voda, jejíž teplota se blíží nule? Nevím. Slyšel jsem kdysi o oceánu u Antarktidy, teplota jeho slané vody klesá i pod nulu. Tato voda je sladká a chutná, ale téměř nepolknutelná.

           Stoupáme na Pjerbu (2 001 m. n. m.). Zase mě bolí stehenní svaly, dech vázne, jako by se snažily starcovy prsty dohmátnout okraje propasti, z nějž už visí. Marná snaha, prsty se jen zatínají do drobné suti, která se drolí a propast zívá, zívá. Jak dlouho mi trvá, než se rozhýbám! Míjím celé trsy dřípatky. Zřejmě to není ta naše šumavská horská. Může to být uherská.

           Hřeben je nyní schůdný a převýšení není tak hrozné. Nalevo se točí páry, napravo je jasno. Fouká odtamtud, v závětří se vítr zlomí a jako plavec na konci bazénu udělá otočku. Potom pomalu stoupá podél svahu zpět až na hranu hřebene, kde jej opět strhne jihozápadní vítr a tak stále dokola. Později vítr z pravoboku utichá. A příval oslnivých par ze severovýchodu přikrývá celý hřeben. Jdeme mlhou. Míjíme odbočku na Tomnatik. Odtud bychom mohli pod sebou spatřit jezero Brebeněskul. Ale mlha se jen tu a tam protrhne a nabízí nám průhled podle svého uvážení, často jen na suťová pole pod námi, na spleť jalovce a kleče.

          Postupujeme pravým traverzem pod druhý nejvyšší vrchol Ukrajiny téhož jména jako nespatřené jezero Brebeněskul (2 035 m. n. m.). Červená značka nás vede úbočím. Vysoko nad námi zní zvonce ovcí. Možná se tam vznáší stádo samotného Ježíše.

     

    Sněhové pole –
    vysoko nad námi
    zvonky ovcí.

     

          Náhle se mlha protrhává. Na vrcholu se zastavila postava a shlíží na nás. Asi se diví, že jsme to nevzali horem, že se plahočíme svahem pod ním, a v tu chvíli je mi líto, že jsem to navzdory únavě nohou nešvihl přes vrchol.

          Postava se opírá o hůl. Ovce kráčejí na druhou stanu, než my. S tím člověkem bych se rád někdy potkal, zeptal bych se na tento den, chtěl bych s ním popít karpatskou hořkou, buď v tomto životě, nebo na onom světě, to je jedno. Tu se před námi objevuje příkré sněhové pole. Zaplňuje úzký žleb. Dáváme pozor, aby nám neuklouzly nohy. Závěj je vysoká. A to do ní pálí slunce takřka kolmo a z jihu. Jakou mocnost má asi, když vrcholí zima? Spí pod ní semena otužilých rostlin?

     

    Na pusté suti
    dobíjíme
    přišlápnutou žábu.

     

    ***

          Všude, kamkoliv jdeme, nás doprovází zpěv lindušek horských. Jsou trochu zvědavé, ale i opatrné. Na jednom ze sedel slézám kousek žlebem k modrým ostrůvkům hořců bezlodyžných. Klečím u nich, pokládám hlavu až pod ně, v duchu se ocitám na věži chrámu v obklopení trubačů hlásajících den zásnub princezny s chrpovitýma očima. Když se vrátím zpět do sedla, najednou ho vidím, náš cíl na tomto hřebeni, mohutný masiv Popa Ivana Černohorského (2 020 m. n. m.)2. Člověk by chtěl tu vzdálenost překlenout jediným krokem, nebo alespoň přidat, běžet neúnavně jak posel. Ale nejde to. Musím poslechnout své tělo, které se ozývá po každém trochu rychlejším úseku.

           Rodí se nová mračna, mlha již neleží na hřebenech, průvan z jihozápadu i severovýchodu se spojuje jak sepjaté dlaně, zvedá se výš a vytváří se první kupy. Temní trochu, dotýkají se fkamenné ruiny meteorologické stanice na Popu Ivanovi. Prodlužuju krok, co jen můžu. Předcházím Tě, dokonce i Ilonu, pot ze mě stříká. Hora se blíží. Tady už se napojila ze severu jiná cesta, po které stoupají celé zástupy poutníků. Říkám jim tak, protože se nemohu zbavit dojmu, že vystupuju na posvátnou horu. Už její název ve mně probouzí respekt.

           Konečně jsem nahoře. Usedám na hromadu suti a čekám na vás. Ale moc jsem vám neutekl, za chvíli jste i vy nahoře. Radostně mě zdravíš rozpaženýma rukama. Tu kolem nás začínají dopadat první krůpěje a vrchol se halí do mlhy. Obcházím opuštěnou stavbu někdejší meteorologické stanice maršála Józefa Piłsudského, která z dálky připomíná bílého slona. Z blízka se podobá středověkému hradu. Nikde se nelze ukrýt. Až na východní straně budovy mě vítá malá pravoslavná kaple. Úplně dovnitř se nedostanu, jen do jakési předsíňky. To už dopadají první velké krůpěje přeháňky s malými kroupami. A také se ozývá první hrom.

           Vracím se zpět, abych vám ukázal svůj provizorní úkryt, kam se zcela jistě nevejdeme všichni a kde ani já sám nebyl zcela bezpečný před deštěm hnaným dovnitř větrem. Jedinou výhodou by se tu jevil dohled ikon, to kdyby se atmosféra nad námi bouří nabila a hrozil by nám zásah bleskem. Ale vy už víte o úkrytu jiném. Osvobozuju se z tenat mužské ješitnosti a následuju vás. Vstupujeme do kuřárny vedle pokojíku, v němž je ubytovaná horská služba. Tady se tísníme s několika dalšími horaly, jíme svačinu a díváme se do mapy.

     

    ***

           Střecha nad našimi hlavami se jeví jako propustná. Dírami na nás teče voda z rodící se bouře. Hromy zatím duní nesměle. Situace ze včerejška se opakuje. Rozeznávám hned tři jádra bouří, které tu spolu nejspíš budou rokovat několik hodin. Nemá smysl tu dlouho čekat, máme-li ještě dnes dojít zpět k autu pod Goverlou. A tak využíváme chvíle, kdy liják polevuje, a sestupujeme kluzkou mokrou sutí po červené značce k hoře Baskul (1 730 m.n.m.).

           Údolí pod námi zahalují srážkové pruhy. Občas tam blikne blesk. Zneklidňuje mě zlověstné bzučení, které jsem už slyšel za bouří na Milešovce, Boubíně a Lomnickém štítu. Míjíme dráty armatur zabodnuté mezi balvany. Možná mají být značkou pro turisty? Nevím. Nyní jejich hroty vysílají pod proudem statické elektřiny.

           Podívám se na Tebe. Pramínky vlasů ti stojí, vytvářejí svatozář. Také já cítím, jak mě elektřina šimrá po sporém ochlupení zátylku. Jsme ještě vysoko nad horní hranicí lesa. Sestupujeme opatrně, nelze pospíchat, když na naše nohy líčí své pasti uvolněné kameny, trhliny a kluzké koláče lišejníku. Není kam se schovat. To je chvíle, kdy už člověk nemůže pro svou bezpečnost udělat nic. Lze jen pokračovat dál a modlit se.

           Když se konečně dostáváme pod Baskul, spouští se liják z plných sil. Za zády nám to oslnivě zabliklo. Mohutný hrom prozrazuje výboj CG+. Trochu nás mrazí, když si uvědomíme, že bychom se mohli o pár minut opozdit. Prodíráme se kosodřevinou, jsme mokří skrz naskrz. Navlékli jste s Ilonou na sebe pláštěnky, já už jakoukoliv ochranu před vlhkem vzdal. V botách nám šplouchá všem stejně. Nesmíme minout odbočku do údolí říčky Balzatul. Jdu první, ale liják mi stéká po hlavě, přes tvář i oči a brýle se stávají neprůhlednými. Nakonec se přece jen trefíme a po dalším sestupu přecházíme krátký hřebínek poloniny. Pod námi se pasou koně a nad nimi vyčnívá pyšný vrchol Popa Ivana. Je zahalen srážkovým závojem, ale sám se zbavil doprovodu mračen. Vidíme krásně i sněhové pole pod Brebeněskulem, které jsme dopoledne přecházeli a kde nám nad hlavami zněla ovčí zvonkohra.

           Liják zeslábl, změnil se v déšť po bouři, jejíž hromy doznívají v dálce. Těžko určit, jakými směry se bouře rozešly. Naše zmoklé a vyčerpané postavy nevypadají příliš vábně. Můj foťák opět namokl, a co se mu během dnešního suchého a chvíli i slunečného dopoledne vybavilo, rychle zase zapomněl. Digitální fototechnika není tak odolná, jako staré dobré filmové fotoaparáty.

           Jsme stále tak vysoko. Jak dlouho nám ještě bude trvat sestup? Zjišťujeme to brzy. Čeká nás sráz hustým lesem, po blátivé cestě, jejíž příkrosti se vyrovná máloco i v Českém středohoří. Během necelého kilometru sestupujeme o tři sta výškových metrů. Klouže nám to, chytáme se kmínků, padáme po zádech a jsme zabláceni jak smečka divočáků. Docházím dolů jako první. Těším se na posezení, ale ihned se na mě vrhají žízniví komáři, jako by všude okolo nebylo vody dost. A tady, údolím říčky Balzatyl čeká nás dlouhý návrat ke vsi Lugy a Goverle. Scházíme k soutoku s potokem Stogovec, odkud dál pokračuje společný tok pod názvem Bílá Tisa.

           Míjíme přístřešky pastevců seřazené za sebou podél cesty. Zpoza pootevřených dveří je slyšet vzteklý řev. Kdosi se tam snaží přidržet krávu či koně, nevidím dobře, stále se mi mlží brýle a nevím, zda jsem promočený více neutuchajícím deštěm nebo potem, ale tváře těch, kteří postávají venku, nás zdraví s přívětivým úsměvem. Jdu mlčky, soustředím se na povrch cesty před sebou. Motám se. Když usednu někde na kmen, ihned upadám do spánku. Musím se zvednout a jít dál.

           Je už skoro tma, když přicházím k našemu autu, poslední a zcela vysílený. Jen si lehnout, kamkoliv, a spát. Ale není to možné. U vstupní brány do národního parku slouží nový strážce. Je na šrot a stojí u Ilony, která dorazila jako první. Blekotá z cesty, motá se a chce nám pomáhat se stavbou stanu. Jemně ho odháním. Nechci ho však naštvat. Je to taktická hra. Strážce odchází do svého stavení a přináší mi špek a nějaké maso. A přikazuje mi, abych jedl.

           Chráním se toho, abych ho urazil. A hlad mám. Vy mě však zrazujete. Nic si od něj neber, už se ho nezbavíme. Lze však na Ukrajině beztrestně odmítnout dar od opilého chlápka, když ti nabízí slaninu se slovy: Éto Ukrajína?

           Nakonec se nad námi bůh místních hor slitoval a zahnal na kutě i opilého strážce. Dnešní etapa byla dlouhá 34 kilometrů, se včerejší činila celá trasa okolo šedesáti kilometrů s převýšením 2 340 metrů.

     

    Text a foto Roman Szpuk

      

       

     

    Foto:  

     

    1) Dvoutisícovka Petros z Goverly

    2) Oblačný vodopád mezi Goverlou a Turkulem

    3) Skály na Turkulu

    4) Kaplička na Popu Ivanu Černohorském

    5) Nesamovité jezero

    6) Památník dvou zemřelých mladíků pod Brebeněskulem

    7) Majestátní vrchol Popa Ivana Černohorského

    8) Ruina Piłsudského meteorologické observatoře

    9) Turbulence nad Černohorským hřebenem

    10) Lijákem bouře naplněné koryto říčky Balzatyl 

     

     

    Poznámky:

    1) Mimo ekologických škod, které páchá na přírodě, je kolotočník ozdobný nebezpečný i lidem. Obsahuje látky podobné seskviterpenickým laktonům (např. telekin, isotelekin, isoalantolakton a xantanolid), které jsou silnými kontaktními alergeny a způsobují kontaktní dermatidu. Přímý styk rostliny s nechráněnou pokožkou může u citlivých lidí vyvolat alergickou reakci.

    2) Původ jména „Pop Ivan“ není zcela jasný. Jednou možností je, že kameny pod vrcholem připomínají klečícího člověka v sutaně. Název také mohl vzniknout ze zvuku vydávaného větrem, když naráží do vrcholku hory. Vítr si tam prý „pozpěvuje“ (ukrajinsky „popivuje). (zdroj Wikipedie) O Popu Ivanovi najdete informace také zde: https://www.dusekarpat.cz/ukrajina/pop-ivan/

      

     


     

     

    MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

     
     
     
    MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 
    27. Barvy čaje  
    38. Kohlschachten  
     

     
     MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 
    2. Hrušky 
    17. Poklady
    23. Ovečky
    25. Domov
    26. Táta 
    30. Duha 
    32. Žluna 
    47. Jepice 
    52. Flöhturm 

     

     

    Sdílet