Miniatury: Domov

Domov

 

     Sedím s hajným Řehořem na Koreji. Povídáme si o německých starousedlících.

     „Vezl jsem je tam v květnu v devadesátým Ávií,“ vypravuje mi Řehoř. Na jejich pouť. Vzali jsme to na Bučinu, tak čtyřicet lidí. Rozběhli se do všech stran s fotkami v rukou. Jeden člověk našel přesně to místo, kde bydlel. Byl už starší. Chtěl nadzdvihnout nějaký kámen a nechal tam prst. Za rok se ke mně hlásil. Já už si ho nepamatoval, ale on mi ukazoval ten prst, a tak jsem si vzpomněl. Bylo to dojemné. Vidíš ty lidi s fotkami, žili tam jejich rodiče. Plakali. Ptali se, jestli nevím… Měl jsem zvláštní pocit, jako bych to všechno zavinil já.“

 

 

Domov I

     Teď už to mohu prozradit, už se s tím nemusím tajit. Když jsem se octl v úzkých, přespával jsem v lese na posedech nebo také na Ranklově v jedné lesácké chatrči. Když jsem k ní dorazil poprvé, byla zamčená na petlici. Uložil jsem se na terase. O půlnoci vítr utichl. Vylezl jsem ze spacáku a šel jsem na záchod. Neviděl jsem na krok. Zakopl jsem o kovovou tyčku opřenou o dveře. Když jsem se vracel, do něčeho jsem vrazil. Byly to dveře, které se samovolně otevřely. Ten úlek! Přišel někdo do chalupy, zatím co jsem spal? Ach, tak tvrdě jsem přece neusnul. Ale petlice byla vytržená a jen narafičená. Proto byly dveře podepřené.

 

     Od té doby jsem v této chatce občas nocoval. Zalezl jsem tam vždy až pozdě večer, opatrně, abych s ničím nepohnul a neprozradil se. Dokonce i třísku, která ležela na matraci, jsem ráno zase vrátil na místo. Bylo mi tam dobře. Cítil jsem mír. Někdy jsem ani nespal a díval jsem se vleže skrz starou záclonu na špičky smrků a hvězdy, které se v té zácloně zachytily jak světelný potěr. Jindy jsem nechal otevřené dveře, abych slyšel větrný příboj. A jako bych tam našel domov. Nejen v chatce, ale i na louce před ní. Přemýšlel jsem, že bych lesákům o svých návštěvách řekl, že bych své noclehy nějak zlegalizoval a mohl bych tam třeba přes den i kreslit nebo psát. Chtěl jsem jim tam na stole nechat svoji knihu veršů.

     Naposledy jsem šel na Ranklov v noci na Zelený čtvrtek. Viděl jsem světla auta. Někdo odtamtud odjížděl. Dveře byly dokořán, na posteli ležela taška s novým povlečením. Protože už předtím někdo rozbil okno a já se bál, že chatka podlehne za čas rozkladu, trochu mě to uklidnilo. Teď byly střepy složené pečlivě v kbelíku. Cítil jsem za tím pečující ruku neznámého majitele. A nyní v květnu jsem se tam zašel podívat odpoledne. Už když jsem k tomu místu přicházel, zdálo se mi, že něco není, jak má být. A vskutku, chatrč byla pryč. Nevyhořela, jen ji kdosi zboural, co bylo ze dřeva, spálil na hromadě, polámaný komín ležel vedle. Na kraji smrkové mlaziny se válel plech ze střechy, nějaký veliký pták odtamtud poplašeně vzlétal.

 

 

Domov II

 

     Stojím na rozvalenými kameny základů jak opařený. Cítím se, jako bych přišel o domov, o místo, kam člověk může jít ve chvíli nejvyšší nouze. A tu si vzpomínám na vyprávění hajného Řehoře a na ty Němce, kteří pobíhali po loukách u Bučiny a hledali tam zbytky základů, dívali se do fotek.

 

 

Foto a text: Roman Szpuk 

 

 


 

 

MINIATURY Romana Szpuka :

 

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

14. Cesta pulsu

15. Život a smrt

16. Deštníky

17. Poklady

18. Krucifixy

19. Velikonoční vejce

20. Koza v kapli

21. Kolečka vypálené trávy 

22. Boubínská noc

23. Ovečky

24. Bratři Kazarovi 

 

{jcomments on}