Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Miniatury: Bouře nad Gabrétou

     

     Bouře nad Gabrétou

     

     

         Docházíme na Roklan až za tmy. Olda sedí na vrcholové skále a dívá se daleko na západ. Slunce ještě stihl. Došla nám voda. Ty ji máš, projevují se tvé zkušenosti.

         „Mám s sebou pití, mám lékárničku, jídlo, nůž, oblečení,“ vypočítáváš vše, co mi chybí. „Trochu napít ti můžu dát, ale…“

         „Nechci,“ odmítám. „Vydržím to.“

         Nechávám Oldovi zbytek šťávy, kterou jsme si nesli v cyklistické láhvi. A sestupuju s čelovkou k chatě Waldschmidthaus pod Roklanem. Je to marné, za okny je tma, dveře jsou zamčené, za chatkou jsou jen přepravky plné prázdných lahví, zkoumám, zda tam nezůstala nějaká plná. Nezůstala. Tak se vracím vzhůru.

         Sedíte s Oldou v závětří. O něčem tiše mluvíte. Pak obcházíme německou chatu na vrcholku. Říká si Diensthütte. Ale je nedobytná. Měla by nám posloužit a – hovno. Okna jsou pevně zarýglovaná okenicemi. K čemu jsou na horách zamčené chaty? Co kdybychom se opravdu dostali do úzkých? Chybí tu signál a přístřešek si pro sebe žárlivě střeží kdosi neznámý. Jen probůh žádný cizinec, jen probůh žádný – člověk. Pak mi napadá, že se na skalách mohla zachytit voda v nějaké skalní prohlubni. A brzy ji nacházím. Klekám si a piju rovnou z louže. Vystrčím jazyk a chlemtám jako psík.

     

     

    Nikde pramen –

    na hladině louže

    rozhrnuju mouchy.

     

     

         Hledáme místo k noclehu. Ještě chvíli se pokoušíme otevřít okenice zamčené boudy. Je to marné. Závětří a rovinka se nám nabízí u její zdi. Ale nejspíš tam bude nachcáno. Ve tmě pořádně nevidíme ani s čelovkou. Do čeho si tu lehneme? A tak se rozcházíme na západní straně vrcholku a pátráme po nějakém příhodnějším rovném místě. Po chvíli nacházíme mělký úvoz pod větvemi smrku. Moc rovné to tu není, ale aspoň nebudeme klouzat po svahu dolů. Rozkládáme si karimatky, ležíme trochu jako v boulovité vaně. Je zataženo a na bavorské straně těch měst!

         Přesouvám hlavu až k tobě. Zavírám oči a cítím temné blaho. Ale je ti zima a tak si brzy schováš hlavu do spacáku. Nadto mezi námi roste borůvčí. Ten zlořečený keřík mě šlehá po tváři, překáží, kdykoliv se trochu pohnu. Má tvrdé větve a kdykoliv ho chci zatížit hlavou, ihned se tvrdošíjně narovnává. Píchá mě do tváře a do zátylku. Ráno budu modrý od borůvek.

     

     

    ***

     

     

         Budím se ve dvě hodiny. Měsíc už vyšel. Pomalu ožíná černé siluety větví. Obloha se projasnila, ale mnoho hvězd oparem neproniká. Smrčina šumí, skládá šat u mých nohou, jimiž se opírám o drny. Nemohu spát. Stále znovu a znovu se o to pokouším, ale bdění je nasyceno tolika solemi jako Mrtvé moře: Nemohu se ponořit. Slyším tě vedle sebe oddechovat. Snad máš spánek klidný, ale i spánek je jen dveřmi, za kterými se může odehrávat drama snu. Na druhé straně leží Olda a převaluje se. Má pod sebou nejvíce nerovností. Já se okolo boulí a klacků obtočil a našel jsem si jakž takž snesitelnou polohu. Ale není to nerovná země, která brání mému spánku. Jsi to ty a propast, která se mezi námi rozevřela.

         Měsíc se blíží k trojáku smrku, jehož větve se nám staly střechou. Mine jeden kmen, pak se objeví mezi tím levým a prostředním, zmizí za prostředním a znovu vysvitne mezi prostředním a pravým kmenem. Zmizí ještě jednou. Čas je pomalý a kmeny oddělují nějaké úplně jiné hodiny již dávno zaniklého času, jímž se řídí zrod a zánik hvězd. Nebo vykoupení z marné naděje? Během mikrospánků proklouzávám nepozorovaně o něco blíže k ránu. A znovu jsem vzhůru, zírám do větví před sebou, do srpku měsíce, poslouchám hudbu smrků, ale nevnímám ji. Jsem ochromen. Vše, co se přede mnou v této noci zjevuje, překrývá tvůj obraz. A především tvé oči. Mám pocit, že by mě neprobral ani blesk, kdyby tu náhle udeřil. Zaregistroval bych ho se zpožděním. Vše se odehrává s časovým odstupem, jako vlečka skutečna. Snad jen přelétajícího meteoru bych se zachytil, naskočil bych zrakem na žhavý ohon.

         Vstávám jako první. Stojím na skále tvrdohlavě v tričku. Stačí teď zápis ukrýt do skal, mezi skalní bloky. Na rozlomení kamenných pečetí nestačí jeden život, a čím lidstvo rychleji uhání, tím méně toho nová generace přebírá od té odcházející, tím méně se učí a už nedokáže na nic navázat, třeba obdivem nebo vzdorem. Zdánlivě stačí tak málo: Otočit kamenný list. Ale nad příliš obtížným pokusem zbloudilého přeplují steré bouře, steré roky suché i s dostatkem vláhy.

         Dívám se na blednoucí světla Frauenau. Východní obzor se slabě zbarvuje. Nad místem, kde se pod obzorem převaluje slunce jak ohnivý balvan v mysli procitajícího válečníka, se ve vysokých cirrech objevuje rudý odraz. Část halového sloupu.

     

     

    ***

     

     

         Sestupujeme k Roklanské kapli. Chvála Bohu, že alespoň ta je otevřená. U stěn jsou lavičky a nad nimi řezby. Líbí se mi jejich rozvichřenost. Nakláníme se z okénka, přímo pod námi se rozlévá oko Roklanského jezera.

         „Tady tak bydlet,“ říká tiše Olda.

         Sestupujeme ještě níž. Zastavujeme se na břehu jezera, které je zrcadlově klidné. Při břehu plují dvě samičky kachen. Občas závan vánku zčechrá hladinu, jako by na ni pohlédl zrak nedočkavého čtenáře. Přímo nad ní se vztyčuje Roklan prošpikovaný vybělenými pahýly mrtvých stromů. Pouze buky tu prosperují. Láká nás skočit do vody, ponořit se, ale v šumavských jezerech se koupat nesmí. Tu vychází nahoru Němka se psem. Hází mu do vody klacek. Pes k němu plave, nese ho paničce k nohám a ona ho hází zpět do vody. Pes se ráchá a my nemůžeme? Jsme snad špinavější než pes? Tak počkáme, až dáma zmizí a vcházíme do jezera taky. Naše nahá těla si vychutnávají svěží objetí zádumčivých vod.

         Vracíme se na hraniční hřeben. V půli stoupání zjišťuju, že jsem u jezera zapomněl cyklistickou láhev. Byla to jediná zásoba vody, kterou jsme s Oldou měli k dispozici. Musíme to vydržet ke kolům. Pak už jen sjedeme na Březník a tam si můžeme dát pivo.

         Na Březníku si vychutnáváme půllitr Lyeru. A pokračujeme k Cikánské slati. Jízda na kole je tu zakázaná. Kolikrát jsme už porušili a ještě porušíme různá zapovězení, kolikrát ještě nebudeme respektovat závory a buzerace, jimž tu není konec? Připadáme si jak v absurdním filmu. Projíždíme mrtvým lesem, který jako by z oka vypadl krajině Krušných hor v sedmdesátých a Jizerských hor v osmdesátých letech minulého století. Obcházíme první zóny zkázy, rezervace lesních hřbitovů. My jsme tu doma, mám na jazyku, jakmile by nás někdo napomenul. Nám nikdo nebude přikazovat, kam na Šumavě smíme nebo nesmíme. Stejně to cítí i mladá zmije, která se plazí přímo po cestě. Zastavujeme, díváme se na ni a ona prochází naším středem. Výhružně syčí a je hrdá na to, jaký respekt k ní máme.

         Slunce připaluje. Úzká asfaltka nás vede k Poledníku. Jede tudy spousta cyklistů. Polovina z nich využívá pomoci elektrických kol. Uplyne pár let a stane se vzácností potkat člověka, který pohání klasické kolo vlastní silou.

     

     

    ***

     

     

         Postupně vyjíždíme na Poledník. První dorazil Olda, my pár minut za ním. Mezi 14. a 15. hodinou vystupujeme s Oldou na rozhlednu. Všude kolem se hromadí kumuly kongestus. Nějaký člověk, který mě zná zfejsbúkových stránek churáňovské meteorky, mi tvrdí, že bouře nepřijde, na radaru z Komořan žádný červený odraz nezaznamenal. Ale přímo nad námi v základně kumulu už víří cáry šedého stratu. Cítím, jak do sebe oblak vtahuje vlhký vzduch.

         „Při divoké instabilitě může být bouře během dvaceti minut hotová,“ vysvětluju mu.

         „Není tak horko“, oponuje mi.

         „Podstatný je teplotní gradient,“ říkám mu.

         Do deseti minut se ozývá první hrom. Zprvu na západě. Druhé jádro bouře se vytváří mezi Roklany a námi. Třetí, to nejbližší, u Jezerního hřbetu. Obloha rychle tmavne. První praecipitatio se objevuje vlevo od Roklanu. Brzy zhoustne v neproniknutelný temný a tlustý sloup. Slejvák dopadá nejspíš do slatí a pastvin bavorských schachten. Hromy se stávají ostřejšími a dunivějšími. A hned zazvonily první kapky na střeše, pod kterou se tísní mnoho turistů.

         Liják na sebe nenechá dlouho čekat. Tou dobou jsem už i se synem dole pod rozhlednou. Náhle se ozývá podivný hrom, praskavý a bez jediného echa, neklamné znamení, že k výboji došlo velmi blízko. Nejspíš dostala zásah rozhledna. Zřejmě šlo o vedlejší výboj, nebyl silný, a přesto na nás zapůsobil jak pokropení živou vodou.

         Rozbíháme se s Oldou na věž. Bereme to po dvou, po třech schodech. Probíháme kolem kasy, možná by nás poslali dolů, že je to nebezpečné, ale musíme bouři vidět na vlastní oči. Nikdo nás nemůže zastavit. Museli by nás odprásknout. To ale dovolíme jen blesku!

         Nahoře už nikdo nezůstal. Stojíme na východní straně. Výboje zasahují údolí Tmavého potoka a pak se objevují husté srážkové pruhy před Jezerním hřbetem. Blíží se zvolna k nám. V šedých tmavých pruzích se rýsuje jeden světlejší, jako by kdosi přimísil bílou do tmavých odstínů.

         „Kroupy,“ukazuju Oldovi to místo.

         Tu tři obří jiskry v jediném okamžiku zasahují v pouhé vzdálenosti dvou set metrů pustinu s pahýly suchých smrků. A po chvíli další blesk, ještě blíže, někde v oblasti nad Adámkovou svážnicí. Ohlušující rána následuje téměř okamžitě. Vykřikujeme v extázi. Na takovou výzvu je slušnost odpovědět.

         Kroupy se blíží a blíží. Ledový vzduch klesající z kumulonimbu, jako by chrámem z klenby propadalo ledové peklo na hlavy věřících, nám žene ledové centimetrové projektily přímo do tváře. Tiskneme se ke zdi rozhledny. Kroupy odskakují od zábradlí a proletují dolů k patě rozhledny. Naslouchám hromosvodům, měl by se v nich ozývat hrozivý bzukot statického náboje, ale rachot krup všechno přehlušuje. Ještě jeden blesk, prosíme. Ale bouře se už – zdá se – vyčerpala. Málo platné – dává se do nás zima. Sestupujeme z věže a máme oblečení na ždímání. Můj foťák ztratil většinu funkcí. Bouře zvolna odchází, jen vysoko v nadhlavníku se vyboulila prsa, mammatus v kovadlině.

     

     

    Hory se prosvětlují –

    děti po sobě

    flušou kroupy.

     

     

    ***

     

     

         Olda se vrací do Vimperka. Odjíždí přímo do náruče další bouře na východě. Jiná dosud hromuje na jihu, její kovadlina se celá naklání z Bavor až nad Čechy.

         Řítíme se – teď už jen my dva sami – na kolech do údolí. Mineme odbočku k Hirschbachu a musíme se vracet. Cesty jsou rozmáčené, mnohde ještě stékají stružky vody. Není divu, když jsme pozorovali z Poledníku bouře, právě na tato místa dopadal nejdivočejší příval vod.

         Pohoří prosytil opar. Všude se zvedá mlžná vlhkost po lijavci. Vedena pastýřským proutkem proplétá se mezi mrtvými stromy jak zhypnotizované stádo. Uléhá na mokrou zem, jako by ji chtělo svou průsvitnou mlhou milosrdně přikrýt. Zem je plná vděčnosti za příval vláhy. Nechce se zahalovat. Vysoko nad ní září kovadlina vzdálené bouře. Je obetkána temnějšími a nižšími mračny jako lebka obřího umělce vavřínovým věncem. U Hirschbachschwelle ukrýváme kola v lese. Rostou tu hřiby, utrhneme je zítra, až se tudy budeme vracet.

         Přecházíme Kohlschachten. Stojíme u temného rašelinného jezírka. Nízké slunce mizí za hustými cirry utržené kovadliny. Ve vodě co jeho druh svítí druhé slunce. Za zády nám zurčí voda. Jdeme se tam umýt. Bosky přelézáme větve kosodřeviny. Prodíráme se borůvčím, brusinčím a keříky vlochyně. Jdu bos a ostré větvičky se mi zabodávají do chodidel. Vida, jak je ten potok živý. Okolo něj je samá rašelina, a přesto je průzračně čistý. Omýváme se a pak se vracíme zpět na dřevěnou lávku. Hned se cítíme lépe.

         Odbočujeme k dalšímu jezírku. Jmenuje se Latschensee. To už máme další schachten kousek před sebou. Jsou to Hochschachten. Jak kráčíme po prknech vedoucích nás přes mokřiny, nasloucháme tónům našich kroků. Jako bychom přecházeli po prknech ozvučnic. Jednou nohou po jednom prkně, druhou po druhém, hraje nám naše vlastní chůze do kroku, v jejím rytmu si každé z prken udržuje svoji tóninu, akordy nás překvapují. Jsou jemné, jedno nepřehlušuje druhé, dávají si přednost a tím jsou schopné vytvářet harmonickou skladbu pouti.

         Na Hochschachten je slunce zase o trochu níž. Vyprostilo se z vaty vysokých mračen. Jeho okrový svít se zbarvuje do stále nižších a temnějších tónů. A teď se ukrývá za jedním z mohutných stromů. Jeho paprsky se rozbíhají do všech stran, jako křídla či vějíře se zanořují do trávy vedle kmene. Možná to jsou průsvitné šaty, pod kterými se bez zábran objevuje černé tělo královny těchto končin. Již se nemusí stydět. Její království není z tohoto světa. Jdeme dál. Nespěcháme. Slunce proniká ze své nízké perspektivy do nitra lesa, osvětluje spirály, čarodějné klikyháky a zdřevnatělé pružiny boučků. Lesem vede úzká chodba, jí kráčíme do chrámu,. kde slunce se dnes opozdí. Tam, kde stezka ústí do jedné z pasek, hoří purpur. Slunce se chystá popasovat s obzorem. Visí z propadlého stropu mraku jak žhavý gong, jak kulatá náušnice z rudého plíšku. Dole pod ním se objevuje lesklá hladina nádrže pitné vody Frauenau. Vše je naplněno tichou hudbou, chorálním preludiem v tónině večerního uléhání.

         Konečně se před námi vynořují Almschachten. Jsou to třetí schachten, místo našeho noclehu. Žasneme nad tím, jak jsou Roklany blízko. Louka s dlouhými stébly husté trávy, kterou jako by neklidnými tahy do podoby rozvlněného moře vymaloval van Gogh, jsou plná bronzu. Našla jsi v mapě, že by tu měl být přístřešek. A je tu. Nächtigen verboten, stojí na zadní stěně útulné dřevěné boudičky. Už zase. Komu asi ublížíme, když tu v tichosti složíme kosti a ráno už nikdo nepozná, že se tu na noc ukryl poutník? V botách nám čvachtá, vzduch je vlhký, že kdyby ho někdo ždímal, spustil by se druhý déšť rodící se nám přímo před očima.

         Roklany potemněly, louku ještě před chvílí prosycenou přísvitem červánků zakrývá háv noci. Činí tak pomalu, obřadně, jako když pořadatelé nějakého turnaje odehrávajícího se ve čtvrtém prostoru, zatahovali hrací plochu plachtou. Dohrávat se bude zítra. Teď už sem nikdo nepřijde. Jsme pod střechou a celá louka se rozkládá přímo před námi. Teď by mohlo až do rána pršet. Moc si to přeju. Chtěl bych tu nocovat za lijáku, slyšet hudbu kapek, k tomu pár záblesků a hromů. Svatá hudba. Prostor zasycený konejšivými slovy přírody. Ptáci už nezpívají, jen osamělé saranče či kobylka tu někde striduluje. Rozkládáme si spacáky. Chceš spát u lavice, já tedy budu u vchodu. Přehazuju ponožky přes větev javoru, ale do rána jistě neuschnou. Spíš ještě naberou vlhkost, je-li to vůbec možné. Je mi teplo, jsem plný denního slunce, ale ty už máš prochladlé nožky.

         Večeříme. Jako vždy máš s sebou zdravější jídlo než já. Mně Olda nechal zbytek štangle Vysočiny, ze které ukrajuju. Ty rozbaluješ vegetariánskou pomazánku, sýr. Podávám ti tvůj vlastní nůž, který jsi mi půjčila. Ráno jsme s Oldou krájeli salám ostrou větví. Připadáme ti směšní s naší nepřipraveností. Chceš si nakrájet sýr, ale zbyly na něm stopy tuku ze salámu.

     

     

    Noc na Almschachten –

    otírám mastný nůž

    o ponožku.

     

     

         Probouzím se okolo třetí hodiny. Je už jasno, ale srpek měsíce svým svitem zakaluje opar, takže jsou vidět jen nejsilnější z hvězd. Tiše oddechuješ. Vstávám a vycházím na louku. Našlapuju opatrně, jdu bos, protože noční schachten se proměnily v chrám a temné siluety Roklanů jsou rozlehlým dvouvěžím rozšiřujícím se, jak se suť kutálí po svazích dolů. Teprve teď si uvědomuju, že les tam výš tichounce šumí. Zbyly tam ještě nějaké smrky. Loupe se chrám. Je zasvěcený mnoha cestám. Některé zarůstají, jiné jsou obnovovány těžkými kroky i cupitavými krůčky.

         Hory se svíjejí ve své nehybnosti, temné stahy oznamují pohyby ve zmrtvělém těle. Jako když lékaři přiváděli na svět malou, malinkou Elišku sto sedmdesát dní po mozkové smrti její matky. Pohybovali jejíma nohama, aby ona, malinká, ještě se světla nenadýchala, měla zdání života, aby se cítila přijatá pohupováním příboje chůze své maminky. Kam ji nesla mrtvá, ach srpku luny, střípku, náušnice třepetající se v takřka neznatelném průvanu? Kam ji vynesla na pobřeží, na obzor hor, jaké souhvězdí dostala do vínku?

     

     

    ***

     

     

         Když vychází slunce, díváme se oba na pastvinu. A pak do ní vstupujeme. Procházíme vysokou trávou, naše mokré boty jsou rázem ještě mokřejší. Stromy připomínají divadelní soubor. Támhle je kostlivec. A támhle dáma, která si čechrá klobouček. Pod jedním z rozlámaných starých buků vyrůstá v půlkruhu spousta dětiček. Jsou to malé boučky, které se mlčky učí růst. Na jiném padlém kmenu se choroše z dlouhého naslouchání natočily k východu. Některé choroše jsou orientovány na druhou stranu. Zřejmě vyrostly ve chvíli, kdy kmen ležel na jednom boku. Po mnoha letech se převrátil, snad pod ním uhnila nějaká větev, ztratil rovnováhu, a svůj růst započaly choroše jiné. A támhle ten pahýl, to je pastýř. Sedí uprostřed vší té kreativity a dívá se, nehybně hlídá stádo těch pokroucených stromů, zjizvených, dutých a nádorovitých kmenů a proděravělých korun. Může to však být i nápověda, co má na starosti celý průběh téhle mnohaleté divadelní hry. Nápověda co osud. Vede, radí, kudy kam, jak nahrazovat suché živým, a to vše v jiném čase, člověk umírá dříve a méně toho pochopí a javory s buky na schachten jen neradi prozrazují, na co za staletí přišly.

         Vracíme se ke kolům. Na cestě nás upoutává povodňový špíz. Po včerejším, bouřkovém lijavci zůstávají na cestě naštosované stonožky. O nějakou nerovnost se v proudu vody zachytí klacík a pak už to jde ráz na ráz, o klacík se zachytí list, jiná větývka, celá řada, fronta čekající na nějaké nedostupné zboží? Stačí vzít dlouhou jehlu, nabodnout a začít opékat. Skvělé veganské ražniči.

         Tu a tam se v pařezech objevuje kámen. Někdo ho tam musel vložit, kamínek z bludné mozaiky hor. Ve dvojáku boučku leží kamenná bárka, ocitla se tam na mělčině, připomíná bránu rozkoše. Koraba.

     

      

                                                               Text a foto Roman Szpuk

     

     

     

     


     

     

    MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

     

    1. Posed u Modravy 
    2. Výstup na Stožec
    3. Dlouhé zimní noci  
    4. Předjarní povídání  
    5. Jarní vítr 
    6. Náušnice paní Zajícové
    7. Soumrak na Šeravě 
    8. Hle, dělám věci nové 
    9. Fragmenty
    10. Kohout 
    11. Svár zimy a jara
    12. Jepičí láska
    13. Hadí vrch
    14. Voda, voda
    15. Čtení v kavárně na Dvorku
    16. Cesty nevyzpytatelné
    17. Pouť po Českém středohoří
    18. Svatá petflaška
    19. Socha Mír
    20. Kouzlo červnových večerů
    21. Polonina, Svidovec
    22. Světlušky, červencové mrazy a pout
    23. Čas patří jen hodinám
    24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského 
    25. Quasi una Fantasia
    26. Proměny
    27. Sociálka
     

     


     

     
    MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

     

    1. Loučení s Friederike
    2. Krátká zastavení   
    3. Oheň tání 
    4. Nesouvislý dialog  
    5. Něžné objetí
    6. Mráz a srdce
    7. Tichá křídla
    8. Co si myslí planety 
    9. Bezejmenný potok 
    10. Pouť okolo andělky 
    11. Město je jiné 
    12. Osamělci 
    13. Staří a mladí 
    14. Zpáteční cesta 
    15. Chodím furt v pantoflích 
    16. Toto místo 
    17. Celé jaro  je erotické  
    18. Na Brantlově dvoře
    19. Socha Rodina 
    20. České středohoří a Šumava 
    21. Hýlové a blesk  
    22. Bělásek a děti  
    23. Omývání barev 
    24. Bolest křídel  
    25. Slunovratova noc 
    26. Květina nezradí svůj květ
    27. Barvy čaje  
    28. Ještěrčin ocásek 
    29. Střet dvou vášní 
    30. Zatmění  
    31. Pavlínka
    32. Perseidy 2018
    33. Sarančatům sklaplo
    34. Prokletí milenci 
    35. Zanechávaje příbytek otevřený  
    36. A měla jsem tě ráda? 
    37. Vážka rudá 
    38. Kohlschachten  
    39. Na cello hraješ 
    40. Zlatá a černá 
    41. Panta rhei
    42. Palvínov a Vatětice
    43. Říjnové květy jahod 
    44. Vratká lávka slov 
    45. O solitude 
    46. Listopadové toulky 
    47. Zasněžené město 
    48. Přebrodit Křemelnou
     

     


     

     

     MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 

     

    1. Uplakaný čert
    2. Hrušky 
    3. Vánoční vzpomínka
    4. Co všechno ten nástroj dovede
    5. Nešahej na ten sníh
    6. Otto Hrdin
    7. V údolí Losenice  
    8. Pavoučice sněžn 
    9. Šla Kačenka podle vody
    10. Vzpomínka na Krýmuse
    11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
    12. Letící oblaka
    13. Pan Kodýdek
    14. Cesta pulsu
    15. Život a smrt
    16. Deštníky
    17. Poklady
    18. Krucifixy
    19. Velikonoční vejce
    20. Koza v kapli
    21. Kolečka vypálené trávy 
    22. Boubínská noc 
    23. Ovečky
    24. Bratři Kazarovi  
    25. Domov
    26. Táta 
    27. David je fatalista
    28. Noční bouřka na Boubíně 
    29. Fenka a okoun 
    30. Duha 
    31. Cestou z Najmanky na Radost 
    32. Žluna 
    33. Rehabilitace 
    34. Bez střechy
    35. Jako bílý šátek 
    36. Nepoučitelní 
    37. Dobršská brána 
    38. Hvězdy a psík 
    39. Malá ťapkající holčička 
    40. Zářijové plody 
    41. Buchingerův dvůr  
    42. Pouť na Luzný 
    43. Jaké má oči?  
    44. Nejmanka u Hrbu  
    45. První sníh  
    46. Úplňková noc 
    47. Jepice 
    48. Herwart a Empedokles 
    49. Dálky na dosah 
    50. Lidská zima
    51. Gráve Gabréta 
    52. Flöhturm 
    53. Blízkosti opuštěných

     

     

    Sdílet